Vzácný denár Marka Antonia v historii závěru Římské republiky

Pohřeb božského Julia Caesara na římském Fóru zavražděného 15. března roku 44 př. Kr., který organizoval jeho dlouholetý druh z válek Marcus Antonius, byl velkolepou podívanou, jakou nikdo nepamatoval. Jedním z bodů oslav bylo veřejné předčítání Caesarovy závěti. A zde se překvapený lid a ještě překvapenější Marcus Antonius dozvěděli, že hlavním dědicem není on, ale do té doby zcela neznámý Caesarův pravnuk Octavianus. Protože však v závěti byly i bohaté dary a odměny pro římský lid, vypuklo všeobecné nadšení.

Mezitím se podařilo Caesarovým vrahům a spiklencům uprchnout z Říma a začali organizovat vlastní vojska. Marcus Antonius se stále i přes překvapivou závěť považoval za jasného Caesarova nástupce a podle toho se také choval. Tím si však proti sobě popudil doposud vlivné republikány a začalo se opět schylovat k občanské válce. Celou situaci navíc zkomplikoval mladý 19-letý Octavianus, který se v dubnu 44 př. Kr. objevil v Římě a zcela oprávněně se hlásil o svá práva. Očekával od Marka Antonia nabídku ke spolupráci, místo toho se od něho s pohrdáním dozvěděl, že je jen nezkušeným mladíkem a že jej zásadně nemíní v ničem podporovat.

Proto logicky Octavianus ihned přešel do tábora Antoniových odpůrců, kde plně uplatnil své nečekaně skvělé politické i organizační schopnosti. Rychle se zorientoval v nastalé složité situaci, vyplatil lidu peníze určené Caesarovou závětí a ihned začal budovat vlastní armádu. V bitvě u Modeny v březnu roku 43 př. Kr. pak Marka Antonia na hlavu porazil. Avšak i Octavianus byl pozorným Caesarovým žákem a k poraženému se zachoval po jeho vzoru: Antonia nepronásledoval a velkoryse jej nechal v klidu odtáhnout. Jakmile však vítěznému Octavianovi tento čin senát vyčetl jako neuvážený a odmítl mu vyplatit slíbenou odměnu, opět se zopakovala Caesarova situace od řeky Rubikonu – Octavianus bez váhání vytáhl s vojskem na Řím a bez boje se města zmocnil. Věděl, proč nemá Marka Antonia pronásledovat – dříve či později jej totiž potřeboval za spojence. A ten jeho velkorysost i vojenské schopnosti ocenil a spolu s Lepidem v říjnu roku 43 př. Kr. všichni uzavřeli tzv. druhý triumvirát.

Noví triumvirové však tentokráte porušili Caesarovu tradici velkorysosti k poraženým protivníkům. Okamžitě si všichni v Římě krvavě vyřídili účty se všemi starými i současnými nepřáteli a v létě roku 42 př. Kr. společně u makedonských Filipp porazili vojska Caesarovývn vrahů Marka Junia Bruta a Cassia. Toto vítězství opět Marka Antonia a Octaviana spojilo a oba se dohodli na novém rozdělení státu – Octavianus se vrátil do Říma a ponechal si vládu nad západními provinciemi mimo Afriku, kde vládl Lepidus. Antonius pak ovládl obrovská území na východě. Zde se tento triumvir, který měl rád bohatství a smyslnost, obklopil neuvěřitelným orientálním přepychem. Jeho rozsáhlá území, kterým vládl, však začala znepokojovat egyptskou královnu Kleopatru. Ta se neodvážila odmítnout Antoniovo pozvání, ale dokonale jej využila ve svůj prospěch. Připlula prý převlečená jako Venuše pod zlatou plachtou na své nádherné galéře. Pohledu na tuto ženu, která již nebyla nejmladší, Antonius zcela propadl. Odcestoval s egyptskou královnou do Alexandrie a zimu tohoto roku prožil v neustálých slavnostech a radovánkách. Zdálo se, že římský východ se postupně stává mocnou samostatnou říší, která si to se západním Římem dříve či později vyřídí. Jediný, kdo tomu mohl zabránit byl Octavianus.

I ten však neměl ve svém Římě pozici zdaleka jednoduchou. Město se pohybovalo na pokraji zmatků, které vyvolávala Antoniova manželka Fulvia. I když samozřejmě věděla o manželových pletkách s Kleopatrou, přesto s obdivuhodnou energií hájila jeho zájmy v Římě. Dokonce proti Octavianovi postavila vojska, aby tak připravila půdu pro manželův návrat a konečné zúčtování s Octavianem. Marcus Antonius se skutečně za této situace přeplavil zpět na západ a střetl se s Octavianovou armádou u italského přístavního města Brundisia (Brindisi). Zde však došlo v dosavadních římských dějinách ke zcela neslýchané situaci. Vojska obou vojevůdců totiž po určitém váhání prohlásila, že už mají dost občanské války a proti vlastním římským spoluobčan nebudou bojovat. Oba velitelé se tedy museli smířit a protože mezitím Fulvia zemřela, bylo nové spojenectví zpečetěno sňatkem mezi Markem Antoniem a Octavianovou sestrou Octavií. Tato krásná a ctnostná žena dokonce na určitý krátký čas dokázala svého poživačného novomanžela umravnit. Octavianus v Římě však také nezahálel a také jeho život by naplněn skandály. V této době donutil nejen krásnou, ale především nesmírně chytrou a ambiciosní Livii Drusillu, aby přes pokročilé těhotenství opustila svého dosavadního manžela Tiberia Claudia Nerona a provdala se za něho. Pod jejím vlivem se Octavianus podobně jako Antonius zcela změnil (na rozdíl od něho však natrvalo), nastolil na Západě pořádek, snížil daně a obnovil zkrachovalý obchod. V důsledku toho se „jeho“ Řím postupně zcela zkonsolidoval. Mezí tím se Marcus Antonius s Kleopatrou v Egyptě, kam se zase vrátil, oženil a mimo orientálních radovánek také připravoval vojska, protože správně tušil, že je bude záhy potřebovat.

Proto právě do závěru této doby – do období let 34-31 př. Kr. – spadá nejintenzivnější mincování Marka Antonia. Většina ražeb pochází mobilních mincoven, které doprovázely Antoniovy armády a poskytovaly tak prostředky nejen k žoldu ale i k zásobování vojsk. Drtivou většinu tohoto oběživa tvoří tzv. legionářské denáry bez Antoniovy podobizny s uniformním obrazem válečné galéry a legionářským orlem mezi dvěma standardami. Nikdy již později opakovanou zvláštností těchto ražeb je uvedení čísel legií od 1. do 30. Tyto početné mincovní typy byly raženy přímo pro připravované střetnutí mezi Octavianem a Antoniem. Jim předcházely ikonograficky pestřejší ražby, ve kterých jakoby dožívala mincovní obrazová pestrost předcházejících období republiky.

A právě k těmto ražbám patří i vzácný denár Marka Antonia pocházející z některé z mobilních vojenských mincoven. Na líci vidíme typickou Antoniovu tvář na krátkém krku vystouplou bradou a vklíněným „boxerským“ nosem.

Řím, Marcus Antonius (43-30 př. Kr.), denár, mobilní východní mincovna, ražba z roku 33 př. Kr.

Líc: Hlava Marka Antonia doprava, opis ANTON AVG IMP III COS DES III III V R P C

Rub: V perlovci opis ve dvou řádcích nápis M SILANVS AVG Q PRO COS

Craw. 542/1, Seaby 71

Rubní text nese ve dvouřádkovém nápisu jméno Antoniova stoupence Marka Junia Silana. Ten byl nevlastním bratrem Marka Junia Bruta, který je znám jako vůdce spiklenců a vrahů Julia Caesara. Po dohodě v Misenu roku 39 př. Kr. odešel Silanus nejprve k Octavianovi do Říma, později však přešel na východ k Marku Antoniovi, který jej ustanovil guvernérem (prokvestorem) jedné z svých východních provincií. Do této doby je také Antoniova mince se Silanovým jménem s titulem prokvestora datována. Společná ražba Marka Antonia a Marka Junia Silana veřejně deklarovala spojenectví obou a je tak v podstatě jednou z mála hmatatelných památek na tohoto muže z období závěru složité doby římských občanských válek.

Ale ani řada dalších spojenců nakonec nezabránila Antoniově porážce. Když ustanovil Kleopatřiny a Caesarovy mladičké děti – syna Caesariona a dceru Seléné - oficiálními dědici celého Egypta a římského Východu, uvědomil si senát v hlavním městě říše, že se situace stává neudržitelnou a je nutno urychleně konat. Jediným, kdo mohl situaci vojensky zachránit, byl více jak schopný a chladně kalkulující Octavianus nepodléhající milostným vášním.

Další vývoj je už dobře znám.  Dne 2. září roku 31 př. Kr. se u Akcia na západořeckém pobřeží proti sobě na moři sešikovala válečná loďstva obou triumvirů. Dlouho nerozhodný boj nakonec vyhrál Octavianus a poražený Marcus Antonius i Kleopatra uprchli zpět do Egypta a později spáchali v Alexandrii sebevraždu. Po dvou letech se s obrovskou kořistí vrátil Octavianus do Říma a nechal se pod novým jménem Augustus doživotně zvolit prvním senátorem – principem, v podstatě však prvním římským císařem.



Literatura:
Suetonius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů, Praha 1966.
Vojtěch Zamarovský: Dějiny psané Římem, Praha 1967.
Crawford H. Michael: Roman Republican Coinage, Cambridge University 1974.
David Sear: Roman Silver Coins I., London 1978.
Reinhard Raffalt: Velcí římští císaři, Praha 2001.
Michal Grant: Římští císařové, Praha 2002.
Zdeněk Petráň – Jiří Fridrichovský: Encyklopedie římských císařů z pohledu jejich mincí, Praha 2008.