Vysoce vzácný antoninianus Dryantilly, manželky vzdorocísaře Regalliana
Gallienus (253-268) byl synem císaře Valeriana I. (253-260) a Mariniany. Po Valerianově nástupu na trůn byl otcem po návratu z válek do Říma jmenován plnoprávným spoluvládcem (augustem). V rámci zajištění budoucnosti dynastie udělil na jaře roku 256 Valerianus staršímu Gallienovu synovi (nebo mladšímu bratrovi) Valerianovi II. (253-255) titul nástupce. V letech 256 – 257 si rozdělili Valerianus I. a Gallienus říši tak, že syn převzal vládu nad západní částí říše a císař si ponechal východ. Tím došlo k historicky prvému smluvnímu dělení Římské říše mezi dva rovnocenné spoluvládce.
Gallienus již od počátku své spoluvlády čelil velkým potížím s invazemi barbarů. Frankové vtrhli do Galie a Hispánie a později podnikli nájezdy až do severní Afriky. Alamani napadali říši v oblasti Raetie a pronikali až do Itálie. Gallienus je porazil u Mediolana (Milán), ale podnikal i kroky diplomatické. Aby zajistil mír s Markomany, nabídl jim možnost rozšíření jejich území směrem na jih. Po zajetí Valeriana I. Peršany se Gallienus stal jediným vládcem celé říše, protože opakované pokusy o otcovo osvobození selhaly. Navíc se k nebezpečí za hranicemi přidala vlna pokusů provinčních generálů uchvátit císařskou moc.
Jedním z prvých byl místodržící Panonie Ingenuus (jeho mince nejsou známy), byl však brzy poražen a údajně spáchal sebevraždu tak, že se sám utopil.
Za další vzpourou stál Regalianus (260). Kromě jeho extrémně vzácných mincí a několika zmínek v dílech dobových historiků o něm spolehlivého víme jen velmi málo. Byl původně velitelem Valeriánových vojsk Illyriku, pak byl však po Ingenuově smrti v panonském Carnuntu provolán vojskem císařem. Jako válečník si prý statečně vedl v bojích proti Sarmatům, na popud Roxolanů a údajně se souhlasem vlastních vojáků byl ale po krátké vládě zavražděn. Za jeho smrtí měli stát místní vlivní provinciálové, kteří se prý báli, aby se po Ingenuově vzpouře Gallienus nerozzuřil ještě více a neztrestal je.
Antičtí historici uvádějí dobové vyprávění, jak se Regalianus (Regilianus) dostal k moci. Trebellius Polio píše: Prý ji získal osobitým žertem: Když u něho kdysi obědvali vojáci, povstal zástupce tribuna a řekl: „Od čeho se podle vás odvozuje jméno Regilianus?“ Někdo mu ihned odpověděl: „Podle našeho mínění od slova kralování.“ A tu nějaký učitel, který byl přítomen, začal skloňovat jako podle gramatického vzoru: rex, regis, regi, Regilianus. Nato se zeptali vojáci, kteří rádi své nápady ihned uskutečňují: „Může tedy být Regilianus králem?“ Další řekl: „Může nám kralovat?“ A ihned další: “Bůh ti dal královské jméno.“ Dále není třeba nic rozvádět. Když druhého dne vyšel Regilianus ven, pozdravili ho vojáci v předních řadách jako císaře. A tak mu chytře nastrojený žert vynesl postavení, za něž jiní vděčili odvaze nebo prozíravosti.
Regalianus byl údajně zkušeným vojákem. Pocházel z Dácie a tradovalo se o něm, že byl dokonce spřízněný s dáckým králem Decebalem. Prý se dochoval i dopis, který mu psal císař Claudius II. z doby, kdy sám byl ještě pouhým vojevůdcem. Děkuje v něm veliteli Illyrika Regalianovi za vojenskou pomoc pro toto území, kdy bylo vše v rozkladu díky Gallienově vojenské neschopnosti. Dopis zní: „Claudius zdraví srdečně Regiliana. Je štěstí pro stát, že má ve vojenském táboře takového muže, jako jsi Ty a je to štěstí i pro Galliena, i když jemu nikdo nepodá pravdivé zprávy ani o dobrých ani o nešťastných událostech. Bonitus a Celsus, pobočníci našeho císaře, mi oznámili, jak jsi se vyznamenal v boji u Skup, kolik bitev jsi svedl za den a s jakou rychlostí jsi je ukončil…. Pošli mi prosím sarmatské luky a dva vojenské pláště, ale spínací, já jsem Ti poslal naše.“
Regalinaovou manželkou byla Sulpitia Dryantilla. Pokud o Regalianovi víme jen velice málo, o jeho manželce není známo skoro nic. Podle jediné historické zmínky se prý narodila v roce 210 jako dcera Claudie Ammiany Dryantilly a Sulpitia Polia, který byl jedním z prokonsulů v Lykii a Pamfylii a jehož rodina údajně měla v této provincii veliký politický vliv.
Zatímco Regalianus razil sedm základních mincovních typů, od Dryantilly známe pouze typy dva – AEQVITAS AVGG (RIC 1)a IVNO (IVNONI) REGINA (RIC 2). Přesto jsou mince obou manželů zhruba stejně vzácné a jedná se vždy o antoniniany ražené v mincovně Carnuntum, pro které je ve všech případech charakteristické málo kvalitní stříbro a velmi nedbalá ražba ještě často navíc na redukovaných (občas i mírně olámaných) střížcích, což je také spolehlivě znakem pravých exemplářů. Všechny tyto popsané znaky má i velmi pěkně zachovaný exemplář antoninianu Dryantilly, který je v nabídce aukce pražské pobočky, konané 11. 4. 2009 v KD Ládví, v Praze 8.
Popis mince:
Dryantilla, manželka uzurpátora Regaliana, antoninianus, mincovna Carnuntum,
Líc: Poprsí panovnice s drapérií doprava s typickým copem vedeným k týlu a zpět na čelo, opis: SVLP DRYANTILLA AVG
Rub: Doleva stojící Aequitas držící váhy a dvojitý roh hojnosti, opis: AEQVITAS AVGG
Hmotnost 3,165g RIC 1
Mince Regaliana i Dryantilly jsou a vždy budou ozdobou velikých evropských i zámořských aukcí a jejich dosažené ceny tomu také odpovídají. Popsané ražby obou manželů pocházejí pouze mincovny Carnuntum, které se nachází v blízkosti rakouského městečka Petronell, ležícího na významné silnici spojující Vídeň a Bratislavu asi v polovině mezi oběma městy. Proto mince Regaliana a Dryantilly sousední rakouští sběratelé císařského Říma považují za výsostně domácí ražby a jsou na ně takřka vlastenecky patřičně hrdí. Z toho vyplývá i jejich sběratelská obliba v této sousední zemi a mezi rakouskými sběrateli prý dokonce existují jakési pořadníky na tyto rarity, aby se na všechny dostalo.
Literatura:
H. Mattingly-E.A. Sydenham: The Roman Imperial Coinage (RIC), 5/II, London 1933, s. 574-576, 586-587.
Z.Petráň-J.Fridrichovský: Encyklopedie římských císařů a císařoven z pohledu jejich mincí, Praha 2008, s. 219-220.
RSS exporty