Skutečnost, že se ražené mince staly běžnou a posléze nezbytnou součástí obchodu začali využívat jejich vydavatelé k propagaci své osoby, státu či města. Tato propagace měla různou podobu, nejčastější a nejpoužívanějším ikonografickým motivem se stal profil vydavatelova portrétu.
Kde se vzal tento mincovní obraz? Na nejstarších antických mincích lze rozpoznat hlavy zvířat. Zřejmě se jednalo o tzv. totemová zvířata, o podoby ochranných bohů. Později docházelo k polidštění těchto zvířecích bohů (hovoří se o zoomorfním a antropomorfním panteonu) a ze zvířat se stávaly pouhé symboly jednotlivých božstev (nejznámějším z nich je athénská sova, symbol bohyně moudrosti Athény). Od soch a maleb byl už jen krůček k jejich přenesení jejich portrétů na oběživo.
Existuje studie, která se věnovala kompozici portrétu na mincích. Dospěla k závěru, že řezač želez, který pracoval pravou rukou, vytvářel na razidle portrét zleva, neboť tak se mu jako pravákovi obraz řezal snadněji. Jeho přenos ražbou pak vytvořil portrét zprava. Oblíbenost a četnost portrétních mincí z konce čtvrtého století před Kristem způsobily kanonizaci tohoto přístupu k mincím a jeho další používání po mnoho staletí.
O notoricky známém portrétu Hérakla na mincích Alexandra Velikého (nebo o Diovi z ražeb Alexandrova otce Filipa Makedonského) lze hovořit jako o předobrazu většiny pozdějších portrétních mincí. Alexandr Veliký a ani Filip se sice ještě nenechali na svých mincích přímo vypodobnit, ale při porovnání dochovaných bust Alexandra Velikého a Héraklovy tváře na jeho drachmách a tetradrachmách si nelze nevšimnout určité shody.
Alexandrovi nástupci už netrpěli takovým studem jako jejich vzor a své oběživo použili k propagaci vlastní osoby. Je těžké určit, který z diadochů přestal jako první razit mince s Héraklem (Alexandrem) na líci a místo něj použil svůj portrét. Mohl to být Seleukos či Ptolemaios. Není možné zapomenout ani na o generaci mladšího Démétria Poliorkéta, který společně s otcem první odhodil zábrany vůči odkazu velkého Alexandra a společně se prohlásili králi. Jisté je, že téměř všichni helénističtí vládci a po nich také římští císařové používali typologicky stejné mincovní schéma, portrét na líci zprava a doprovodný výjev, kupříkladu ochranné božstvo, umístili na reverz.
Pravidlo, zavedené řeckými vládci, převzali římští císaři. Také Karel Veliký, který se pokládal za jejich nástupce, použil přirozeně stejný model. Jeho mincovna sice nedisponovala umělci, kteří by byli schopni konkurovat výtvorům svých předchůdců, přesto je však i z raně středověkých mincí patrný jejich původní vzor. Z mincí Karla Velikého se model portrét / sakrální či státní symbol přenášel staletími až téměř do současnosti. Od doby renesance zanechal téměř každý vládce na mincích svůj portrét.
Až v naší době, která nepřeje velkým osobnostem a ani je neplodí, bylo od antického mincovního schématu upuštěno. Portréty osobností nahradily symboly - a snad je to dobře. Představa, že bychom v peněženkách nosili portréty bezvýznamných a někdy až patologických figurek je tristní. Je dobře, že se autor současné platné koruny inspiroval jiným vzorem - pražským grošem. S umístěním portrétu státníka na naše mince raději vyčkejme, abychom potomkům nekazili sbírky.
Na obrázcích přinášíme výběr z nabídky helénistických ražeb ze zářijové aukce pražské pobočky České numismatické společnosti, konané 19. 9. 2009.
RSS exporty